Jmenuji se Lucie a v září 2024 jsem se stala dobrovolnicí v Domově Alzheimer Most, z.ú. Mojí náplní je zpříjemňovat čas seniorům pomocí aktivit, jako jsou hraní deskových her, vyrábění, čtení nebo povídání u hrnku čaje. Na prvním setkání mi asistentka sociálního pracovníka řekla: „Můžete chodit na návštěvu každý týden k někomu jinému, nebo si třeba někoho oblíbíte a budete chodit jen k němu.“ Moc jsem nevěřila tomu, že by se stal někdo mým oblíbencem. Opak se ale stal pravdou. Seznámila jsem se s manželským párem a ihned jsme si padli do oka. Od té doby chodím každý týden na návštěvu k Marelovým. Vždy si společně zpříjemníme čas, většinou povídáním.
Jednou jsem jim vyprávěla o svých rodičích. Od té chvíle pan Marel při loučení nikdy nezapomněl říct: „Pozdravujte Vaše.“ Pozdrav jsem vždy rodičům vyřídila, a ti ho Marelovým opláceli. Proto mě jednou napadlo – proč by se nemohli poznat osobně? Ta myšlenka se mi líbila čím dál víc. Začala jsem plán realizovat. Zjistila jsem si, zda je to možné, zeptala se rodičů – bez váhání souhlasili – a už jsme hledali vhodný termín.
Setkání se konalo ve společné jídelně Domova Alzheimer. Hovořili jsme o profesích, zdraví, Lounech i dětech. Společných témat jsme měli opravdu hodně. Čas utekl rychle, rodiče poznali manželský pár, se kterým jsem se spřátelila, a Marelovi zase mé rodiče, o kterých jsem jim tolik vyprávěla. Byl to neuvěřitelný pocit – vidět jejich zářící oči plné radosti a úsměvy na tvářích. Naše společná setkání stále pokračují a pokaždé se na ně moc těšíme.
Když si na toto setkání vzpomenu, začnu se usmívat a cítím neuvěřitelnou radost. Jsem vděčná, že se lidé mohou poznávat a navzájem se inspirovat.
Tento příběh je důkazem, že i malá gesta mohou změnit životy. Opravdová rodina totiž není jen ta, do které se narodíme, ale i ta, kterou si vytvoříme.
